Actress Vlastina Svátková HD Instagram Photos and Wallpapers May 2024

Všimla jsem si, že nejvíc podrážděně reaguju na to, když se někdo něčeho bojí. Bojí něco udělat, bojí něco říct, bojí se za sebe postavit, bojí se všeho zbavit nebo odejít. Plavat mě naučil můj táta. Chytl mě v podpaží a hodil do hlubokého moře. Z bezpečné vzdálenosti sledoval, jestli se utopím nebo se zachráním. Pamatuju si, že jsem byla na něj nasraná, ale zároveň jsem od toho momentu plavala sama. Stejně tak vychovávám své tři syny. Občas slyším, že jsem sobec. Nakoupím jídlo, jdu si zacvičit a nechám děti, ať si uvaří oběd. Nedávám jim už kapesné a nic pro jejich zábavu jim nekoupím, musí si na to vydělat sami. A když se něčeho ti dospívající dva bojí, ještě „zhasnu světlo“, aby rozpoznali syrovost strachu, který je jen pošetile nelogickým, vždy přítomným, ale vymanit se z něj dá během vteřiny tím, že pochopíme, že jsem to JÁ, kdo si tvoří vlastní cestu, klid a mír. Mí dospívající synové jsou už skoro muži. Není poznat, co si myslí, ale jak hezky a hrdě o mě mluví se dozvím až od někoho cizího. Přesně tak, jak to dělá můj táta. Neřekne to nikdy mně, ale všichni v jeho práci ví, kdo je jeho dcera. Možná taky málo chválím, možná jsem tvrdá, že nikoho nelituju. Dcera svého táty, co svým dětem nedá v 18 ti ani byt, ani auto, protože ví, jak moc důležitá je pro ně zkušenost, že to dokážou sami. Cokoliv, co si přejou, bez toho, aby jim někdo zametal cestu a foukal bolístky. Už brzy budou dospělými muži a já budu z bezpečného povzdálí pozorovat, jestli se netopí, abych jim podala svoji ruku. Miluju muže, co se nebojí. Miluju muže, co se umí pohybovat ve tmě. Miluju muže, co mají odvahu změnit to, co je štve, co mají odvahu řict miluju tě, co se umí zbavit všeho, co jim už neslouží, a bojovat o to, na čem jim záleží. Děkuju ti tati, že jsi mě naučil plavat….

Jaké by to bylo jít spát a nikdy se neprobudit? A jaké by to bylo probudit se poté, co jste nikdy nešli spát? Když přišel moment odevzdání, tyhle otázky začaly přicházet samy od sebe. Život jako časový úsek mezi jít spát a znovu se probudit. Když si přestaneš myslet, že vše se tady děje na základě tvé vůle, že vše si řídíš sám, přijde radikální úleva. Nemůžeš mít nic pod kontrolou, můžeš se jen odevzdat a plynout s tím, co každý den přichází, když se ráno probudíš. Pak už se nemůžeš bát toho, co se nestalo, protože se stane jen to, co se stát musí. Včera večer za mnou přišel můj prostřední syn. Vlezl si za mnou pod peřinu, přitulil se ke mě a zeptal se: ,,Mami, budeš mít zase někdy peníze?“ Usmála jsem se: ,,Co potřebuješ?“ ,,No nic. Jen jestli pojedeme ještě někdy na dovolenou?“ ,,Pojedeme.“ ,,Ale co budeš dělat, když ti nepřijde žádná práce?“ ,,Přijde.“ ,,Ale co když ne?“ ,,Toho se nebojím. Důvěřuju. Jen jsem už přestala urputně bojovat o přežití a hroutit se.“ Nesoulad života, který je bojem na jedné úrovni, je na vyšší úrovni zdravý a harmonický. Když si procházíš těžkým obdobím, je to pro tebe požehnáním a když nemáš, co chceš, je to velký dar, protože se můžeš naučit pustit chtění a odevzdat. Když nelpím na ničem, jsem svobodná. Říkám ANO všemu, co ke mě přichází a souzní se mnou, i když jsem si pro sebe představovala jinou trajektorii. Plynu s proudem a nestavím se na odpor. A když je potřeba stát na místě, postojím, i když nevím, jak dlouho budu bez pohybu, když je potřeba zabalit nás do baťůžku a odejít, odejdu, i když nevím kam půjdeme, když je potřeba zbavit se všech věcí, které už nemají svůj smysl, odevzdám je, když je potřeba rozloučit se, obejmu a poděkuju za vše, co jsem v tomto vztahu prožila, když přijde dar, přijmu ho a když přijde láska, otevřu své srdce ještě víc, než kdykoliv předtím. Je to děsivé? Ano i ne. Nechávám se vést a moje náruč je otevřená, tak aby mohla přijímat. ❤️

Buď se budeme válet v neděli na gauči, já budu uklízet a prudit děti, nebo vezmu klobouk a půjdu si vsadit na nejpomalejšího koně s číslem 11.

Buď se budeme válet v neděli na gauči, já budu uklízet a prudit děti, nebo vezmu klobouk a půjdu si vsadit na nejpomalejšího koně s číslem 11.

Buď se budeme válet v neděli na gauči, já budu uklízet a prudit děti, nebo vezmu klobouk a půjdu si vsadit na nejpomalejšího koně s číslem 11.

Husí kůže takhle po ránu z jedné písně, z jedné vůně připomínající dětství, kdy u stolu ještě nikdo nechyběl, z meditace trpělivosti, že je jedno kam jdeme, pokud máme pořád sílu, odvahu a radost z chůze.