Barbora Černá Instagram – Život v Portugalsku jsem si vysnila. Bydlet u oceánu, každý den surfovat. Cíl byl 100 surfování za rok – já jich loni zvládla dokonce 155. Do Ericeiry jsem ale taky přijela hledat lásku k sobě a taky k životu, kterou jsem někde po cestě poztrácela. V Praze jsem dny spíš přežívala, než prožívala. Připadala jsem si jako robot, který splňuje jeden úkol za druhým, ale má necitlivou tvrdou schránku. Cítila se zaseknutě v zajetých kolejích. Portugalsko se jevilo jako vysvobození.
Učila jsem se tady naplno žít. Uvědomila si, jak moc mi chybí blízkost přírody. Že pohyb může být neskutečná radost a ne jenom povinnost. Že následovat srdce se vyplácí a že je můj nejspolehlivější kompas. Ale hlavně to, že štěstí opravdu vychází zevnitř. Že i na tom nejkrásnějším místě na světě se můžu cítit mizerně. Že domov nedělá místo, ale ti nejbližší, kteří při vás stojí.
Začalo se mi stýskat. Po svých kořenech. Po rodině. Po stabilitě. Po češtině a síle, kterou mi dává. Srdce opět volá a táhne jiným směrem. Věřím, že se sem, do našeho portugalského doma, budeme vždycky vracet, ale ještě líp, ještě intenzivněji. Že nás čekají další stovky hodin ve vlnách.
Strávila jsem tu skoro dva roky svého života, a to jedny z nejhezčích. Kdyby mi loni někdo předpověděl, že odsud dobrovolně odjedu zpátky do Česka, asi bych si myslela, že se zbláznil. Ale jedna věc, kterou jsem o životě pochopila, je, že se všechno neustále mění. Život je jako proud řeky, která je v neustálém pohybu a lehkost bytí přichází, když se tímhle proudem nechám unášet. Teď mě unáší zase dál a já se mu vzdávám. A cítím pomíjivost každého momentu, každého prožitku. Pomíjivost celé mojí existence na tomhle světě.
Loučím se s oceánem. Se západy slunce. S vůní místního vzduchu. S lidmi, kteří mi za tu dobu tolik přirostli k srdci. S balkónem, na kterém mě hřeje silné portugalské slunce. Se svojí surfařskou já. Každičký moment nasávám a celá se v něm koupu. Nádech, výdech. Každý okamžik v sobě ukládám, jako by si ho moje duše uložila do svojí paměti, je napořád se mnou. Stává se nekonečným, nesmrtelným. Jako by někde v časoprostoru část mě pořád seděla na útesu a koukala, jak sluníčko zapadá nad Atlantikem 🌅
#autenticky | Posted on 26/May/2024 19:44:07
